pravopis
Principy
Čeština používá modifikovanou latinku s diakritikou. Hlavní princip je fonologický, kombinován s principem morfologickým a historickým.
[editovat]Diakritický pravopis
Čeština používá hláskové písmo, latinku, rozšířené o znaky s diakritikou (čárka, háček, kroužek, malý háček). Znaky s diakritikou jsou tyto:
- á, č, ď, é, ě, í, ň, ó, ř, š, ť, ú, ů, ý, ž
- Á, Č, Ď, É, Ě, Í, Ň, Ó, Ř, Š, Ť, Ú, Ů, Ý, Ž
Čárka se používá k vyznačení délky u samohlásek. Ke stejnému účelu slouží i kroužek nad písmenem ů, ten se však používá pouze uprostřed a na konci slova, ale jsou také výjimky, např. troj-úhelník.
Háček se používá k označení tzv. měkkých souhlásek a u písmene ě. U malých ť a ď se místo háčku píše malý háček, také zvaný klička.
Kromě toho čeština používá i spřežky ch (považována za samostatné písmeno), dz a dž (převážně ve slovech cizího původu).[zdroj?]
[editovat]Fonologický princip
- Související informace naleznete v článku Fonologie češtiny.
Hlavní princip českého pravopisu je fonologický, nikoliv fonetický, jak se v některých učebnicích pro zjednodušení uvádí. Grafický zápis totiž plně neodpovídá skutečné výslovnosti. Jednotlivá písmena (grafémy) a spřežky neodpovídají jednotlivým zvukům, ale fonémům. To umožňuje vystihnout určité morfologické a etymologické zákonitosti. Typicky se to projevuje například tím, že pravopis nepostihuje spodobu znělosti ve skupinách souhlásek a ztrátu znělosti na konci slov.
[editovat]Morfologický princip
Český pravopis přihlíží k morfologickým a etymologickým zásadám při ohýbání a odvozování slov. Zachovává psaní fonémů bez ohledu na fonetické asimilace souhlásek. To se týká zejména:
- asimilace znělosti, např. bezpečí [bɛspɛtʃiː] – předpona bez- vyslovená před neznělou souhláskou [bɛs];
- koncové ztráty znělosti, např. led [lɛt] – ledu [lɛdʊ] x let [lɛt] – letu [lɛtʊ];
- asimilace (splývání) exploziv s frikativami, např. vyslovované slovo [ɟɛt͡skiː] se píše dětský, nikoliv děcký, neboť je utvořeno z kořene dět- a přípony -ský;
- rozlišování psaní mě – mně (obojí vyslovováno [mɲɛ]), např. rozuměl (od rozumím) x jemně (od jemný). Obdobně též bě – bje a vě – vje (viz dále).
[editovat]Historický princip
Český pravopis zachovává některé pozůstatky staršího stavu vývoje jazyka. Písmena ě, ů, y, ý zachycují fonémy, které v minulosti v češtině existovaly, během vývoje však zanikly a splynuly s jinými fonémy.
[editovat]„Měkké“ I a „tvrdé“ Y
Písmena i/í a y/ý se v současné češtině vyslovují stejně [ɪ/iː]. Tvrdé y/ý se původně vyslovovalo zřejmě jako zadní [ɨ(ː)] (jako v současné polštině nebo ruštině) a následovalo za nepalatalizovanými (tvrdými) souhláskami. Měkké i [ɪ/iː] následovalo palatalizované (měkké) souhlásky. Tento rozdíl zůstal v písmu zachován, ačkoliv obě hlásky ve výslovnosti splynuly. Pozůstatkem dřívější fonologické opozice palatalizovanosti je rozdělení souhlásek na pravopisně měkké, tvrdé a obojetné (viz tabulku). Toto rozdělení se kromě pravopisu projevuje i v mluvnici rozdělením měkkých a tvrdých vzorů skloňování. Ve slovech domácího původu se měkké i/í může psát jedině za měkkými nebo obojetnými souhláskami, zatímco tvrdé y/ý následuje tvrdé nebo obojetné souhlásky.
Měkké | ž | š | č | ř | c | j | ď | ť | ň |
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Obojetné | b | f | l | m | p | s | v | z | |
Tvrdé | h | ch | k | r | d | t | n |
Obojetné souhlásky mohou být následovány jak i/í, tak y/ý. V některých případech mohou rozlišovat významy slov, např. být x bít, mýt x mít. Psaní i/í a y/ý v koncovkáchse řídí mluvnickými pravidly, zejména příslušností ke vzorům skloňování a časování a mluvnickou shodou. Tvrdé y/ý v kořenech slov se píše jen v tzv. vyjmenovaných slovech, která se musejí žáci základních skol učit nazpaměť.
Skupiny di/dí, ti/tí a ni/ní se vyslovují [ɟɪ/ɟiː, cɪ/ciː, ɲɪ/ɲiː]a píší se namísto ďi/ďí, ťi/ťí a ňi/ňí. Vyslovované [dɪ/di:, tɪ/ti:, nɪ/ni:] se píše dy/dý, ty/tý, ny/ný.
Poněkud na pomezí stojí písmeno c, které se obvykle chová jako měkké (v kořenech slov domácího původu se po něm píše měkké i), ale pokud předchází koncovce, je v některých vzorech považováno za tvrdé, jindy měkké - srv. skici (proti vzoru ženy), paňáci (proti vzoru předsedy), ale tácy (podle vzoru hrady), bezkopcý (podle vzorumladý).[1]
Výše uvedená pravidla se týkají slov domácího původu. Ve slovech cizích se zachovává původní psaní (cyklus, diktát, ribóza). Z tohoto důvodu se v přehledech měkkých, tvrdých a obojetných souhlásek neuvádějí písmena g, q, w, x, která se píší pouze v cizích slovech, psaní i/y se u nich řídí původním pravopisem.
[editovat]Písmeno Ě
Toto písmeno tvoří jednotu s předchozí souhláskou, na níž závisí výslovnost celé skupiny (slabičný princip):
- dě, tě, ně [ɟɛ, cɛ, ɲɛ] se píše namísto ďe, ťe, ňe (analogicky k di, ti, ni);
- bě, pě, vě, fě se píše namísto bje, pje, vje, fje. Po předponách ob- a v- se však píše bje, vje (objem, vjezd).
- mě [mɲɛ] se píše namísto mňe. Z etymologických důvodů se v některých slovech píše mně.
Grafém ě je pozůstatkem zaniklého [ʲɛ], které palatalizovalo (měkčilo) předcházející souhlásku, podobně jako měkké i (viz výše). Skupina mě se v minulosti vyslovovala[mjɛ].
[editovat]Dlouhé Ú x Ů
Dlouhé /uː/ se v češtině zaznamenává dvěma způsoby na základě následujících pravidel:
- ú se píše na začátku slov a slovních základů (účast, zúčastnit se, úhel, trojúhelník), v ostatních pozicích došlo k diftongizaci na ou;
- ů se píše v ostatních pozicích (kůže, domů), nemůže tedy stát na začátku slova. Původně vzniklo k zápisu dvojhlásky /ʊ̯o/, která se vyvinula z původního dlouhého /oː/a později se její výslovnost změnila na dnešní /uː/.
V cizích slovech a v citoslovcích se píše pouze ú, a to bez ohledu na pozici (kúra x kůra, túra, bú, vrkú).
[editovat]Historie
J. Gebauer (1894) rozlišuje ve vývoji českého pravopisu pět fází:
- primitivní
- spřežkový
- diakritický
- bratrský
- novodobý
[editovat]Primitivní pravopis
Období . Z období od poloviny 12. století do konce 13. století pocházejí první české písemné památky – bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu).
Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století:
Pauel dal geſt ploſcoucih zemu
Wlah dalgeſt dolas zemu iſuiatemu ſcepanu ſeduema duſnicoma bogucea aſedlatu
(v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)
Texty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno coznačovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen.
[editovat]Spřežkový pravopis
Později se během 13. století začíná, i když zatím nesoustavně, objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používají kombinace písmen (spřežek), např. rs pro ř.
Ve 14. století začíná čeština pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i úřední listiny psané česky. V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. Zpočátku se jedná o tzv. starší spřežkový pravopis: ch = ch, chz = č, cz = c, g = j, rs, rſ, rz = ř, s, ſ = ž, ſſ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě, grafémy i a y jsou zaměnitelné. Délka vokálů se zpravidla neoznačuje, zřídka se vyjadřuje zdvojením. Závazný předpis neexistoval, proto nebyl tento systém aplikován vždy přesně.
Od 40. let se uplatnil tzv. mladší spřežkový pravopis: ch = ch, cz = c i č, g = j, rs, rſ, rz = ř, s, ſ = s i š, ſſ = s i š, w = v, v = u, z = z i ž, y na konci slabiky = j, ie, ye = ě. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začíná používat interpunkční znaménko v různých podobách. Jeho funkcí je vyznačení pauzy.
[editovat]Diakritický pravopis
Na začátku 15. století se ve spise De orthographia Bohemica (1406), jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritickýpravopis. Pro záznam měkkých souhlásek jsou spřežky nahrazeny tečkou nad písmenem (punctus rotundus). Délka samohlásek se označuje čárkou (virgula). Zachovávají se spřežka ch a grafém w. Zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko.
[editovat]Bratrský pravopis
Po vynálezu knihtisku (přelom let 1447/1448) se v tištěných dílech ustálil tzv. bratrský pravopis (podle listů vydávanýchJednotou bratrskou), který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo nad č, ď, ň, ř, ť, ž. Písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ſſ. Grafém ě se začal používat dnešním způsobem. Délka samohlásek se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó. Dlouhé í se z technických důvodů nejprve zvojovalo ii, později se zapisovalo ij, nakonec j. Vyslovované [j] se zapisovalo jako g nebo y, pro zápis [g] se někdy používal grafém ǧ. Uchovalo se psaní dvojitého w, jednoduché v označovalo u na začátku slova. Dvojhláska /ou/ se zapisovala au. Po c, s, z se vždy psalo y (cyzý). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. Čárka se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začaly se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník.
Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible, známý jako Bible kralická.
Ukázka bratrského pravopisu (cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic z roku 1608):
- Putowánj aneb Ceſta z Králowstwj Cžeſkého do Měſta Benátek: Odtud po Moři do Země Swaté/ země Jůdſké/ a dále do Egypta a welikého Měſta Kairu: Potom na horu Oreb, Synai a ſwaté Panny Kateřiny w puſté Arabij ležjcý: Na dwa Djly rozdělená: A Od Urozeného Pána, Pana Kryſtoffa Haranta z Polžic a Bezdružic/ a na Petce etc. Ržjmského Cýſaře geho miloſti Raddy a Komornijka/ Léta 1598. ſſtiastně wykonaná/ y také pěknými Figůrami ozdobená./ Geſt přitom y krátké wypsánj některých Národůw a obyčegůw gegich/ též Zemj, Kragin, Oſtrowůw a Měſt/ y giných rozličných wěcý.
[editovat]Novodobý pravopis
Od počátků národního obrození na konci 18. století došlo ke snahám o kodifikaci a reformu spisovného jazyka. Nakonec se prosadila gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809, ve druhém vydání 1819. Dobrovský v ní mj. zavedl tzv.analogickou opravu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c podle vzorů medvědí a sedím a vidím. Východiskem se však stal literární jazyk konce 16. století a díla J. A. Komenského; viz ortografický boj.
Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu od 40. let 19. století. Začalo se psát si, zi i sy, zy dle etymologie a jednotně ci. Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo odstranění spřežky ſſ a nahrazení písmenem š. Dlouhé í se začalo psát místo j, a j nahradilo g (gegj > její) – toto bylo odstraněno tzv. opravou skladnou, kterou navrhl Pavel Josef Šafařík v roce1843.[zdroj?] Od roku 1849[zdroj?] bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou – nebylo to uznáno zároveň s přeměnou j a í, protože „ou“ podle Dobrovského odráží pouze obraz českých, nikoliv už však moravských nářečí. Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě. Podle německého vzoru interpunkce postupně opouští pauzový princip a respektuje syntax vět.
V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Postupně během 20. století byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo sa vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium).
Poslední reforma pravopisu se uskutečnila spolu s vydáním Pravidel českého pravopisu v roce 1993. Ke změnám došlo například v pravopisu některých typů víceslovných vlastních jmen (Nad Alejí místo Nad alejí, nábřeží Kapitána Jaroše místo nábřeží kapitána Jaroše, Vánoce misto vánoce), u některých typů přejatých slov byly zkráceny samohlásky (citron místo citrón, benzin místo benzín) či nuceně počeštěno psaní souhlásek (s na z) v dalších slovech (plazma, prezident). Některé unáhlené změny pak dodatečně zmírnil tzv. Pilipův dodatek, zpracovaný komisí odborníků a vydaný ministerstvem školství, který opět připustil některé dublety. Reforma rovněž mírně změnila například zásady pro používání spojovníků. Karel Oliva, který je od roku 2003 ředitelem Ústav pro jazyk český, v roce 2009 pro MF Dnes litoval, že došlo roku 1993 k necitlivým úpravám, které vzbuzují dojem, že jejich účelem bylo mimo jiné přizpůsobit spisovný jazyk tomu, „jak mluvili okresní tajemníci KSČ“ – konkrétně kritizoval použití z místo s (-zmus, diskuze) a změny v kvantitě samohlásek. Podle Olivy byla chyba, že se tvůrci reformy snažili – mylně – odhadnout vývoj jazyka dopředu, namísto aby jen reagovali na skutečný vývoj jazyka. Nové reformy však ústav podle něj nechystá, osvícenské reformování se podle něj už trošku přežilo.[3] Změněný pravopis místních vlastních jmen se sice uchytil ve školách i některých vydavatelstvích map, avšak v některých oficiálních mapách zůstaly pomístní názvy v původní podobě. Pravopis názvů ulic a veřejných prostranství se řídí rozhodnutími příslušných obcí, přičemž například Praha a některé další obce se rozhodly setrvat u původního pravopisu, část obcí změnila i starší názvy na nový pravopis a část obcí starší názvy nechala v registru adres v původní podobě, ale nové názvy již stanovuje dle nového pravopisu. Některá vydavatelství map sjednocují názvy veřejných prostranství na nový, zjednodušený pravopis, jiná vydavatelství (zejména Kartografie Praha) se důsledně drží oficiální podoby. Oficiální pravopis mají rovněž výstupy čerpané z registru adres.
[editovat]Problematické pravopisné jevy
Pravopisná doporučení se obvykle zabývají přednostně těmi jevy, které jsou problematické, sporné nebo v užívání nejednotné. V současné češtině jsou problematickými pravopisnými jevy zejména:
- označování hlásek písmeny v případech hláskové spodoby (párové souhlásky znělá/neznělá), vypouštění hlásek při výslovnosti, měkčení souhlásky následujícím písmenem, rozlišování i/y, označování délky samohlásek, pravopis přejatých slov apod.;
- psaní velkých písmen – kapitalizace (vlastní jména, zkratky a značky, větné celky a nápisy);
- hranice slov v písmu a dělení slov;
- používání členicích znamének;
- rozdíly v tvarosloví mezi spisovným jazykem a hovorovými jazyky a dialekty;
- přepis nebo překlad vlastních jmen a přechylování ženských příjmení z cizích jazyků.
[editovat]Pravopis cizích (přejatých) slov
Podle PČP platí toto pravidlo: „O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. tak jako v jazyce, z kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu. Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i slova úzce odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve ‚vyšším stylu‛ lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní.“
V běžném užívání jazyka dochází k výchylkám v obou směrech (přizpůsobování slov, která oficiálně ještě zdomácnělá nejsou, i přetrvávání původního pravopisu). Oficiální PČP zpravidla na tyto tendence reagují, pokud jsou významněji zastoupeny.
U přejatých slov jsou uplatňovány následující zásady:
- Přizpůsobení pravopisu výslovnosti závisí na míře zdomácnění, například slova jagellonský či ghetto zdomácnělá nejsou a stále se píší původním pravopisem. Naopakfyzika a filozofie jsou již zdomácnělé podoby, přípustné jsou však i formy s původním pravopisem (fysika, filosofie).
- C vyslovované [k] je ve zdomácnělých slovech přepisováno jako k, q(u) jako kv, řecké ph jako f.
- Nevkládá se písmeno j, které se pro usnadnění vyslovuje ve spojení i a samohlásky. Píšeme tedy Francie, nikoliv Francije.
- Zachovává se psaní měkkého i u písmen d, t, n, ačkoliv jsou tyto skupiny vyslovovány tvrdě, např. dispozice, turistika či kronika.
- Psaní i–y se neřídí měkkostí a tvrdostí jako u domácích slov, ale zachovává se podle původního pravopisu. Píšeme tedy historie, cyklus, nikoliv hystoryje, ciklus. U tvrdých souhlásek se i mění na y jen u slov přejatých a zdomácnělých ve středověku, např. rytíř či rýže; u slov přejatých později zůstává.
- Dlouhé u se zapisuje ú v kterékoliv pozici, např. múza, nikoliv můza; ů je vyhrazeno pro slova domácí.
- Označování délky v cizích slovech často kolísá (mnohdy i ve výslovnosti), často jsou možné podoby balkon i balkón.
- Se slovy přejatými v různých obdobích (dokonce i v rámci 20. století) je zacházeno různě. Například [reida:] se zapisuje i vyslovuje radar, zatímco [leizə] se zapisujelaser a vyslovuje [lejzr].
Pravidla u mnoha slov připouštějí existenci dublet, tj. dvojích tvarů, . Pisatel by měl mít při psaní textu na zřeteli zásadu jednotnosti stylu, tj. používat buď jen zdomácnělých, nebo jen původních podob tam, kde jsou obě tyto podoby možné. Je možné psát buď gymnázium, nebo gymnasium, nikoliv však gymnásium.
[editovat]Závaznost pravopisné kodifikace
Žádný zákon závaznou podobu českého pravopisu přímo nestanoví. Pravopisná zvyklost (norma) češtiny je ustalována a sjednocována především Ústavem pro jazyk český a školskou soustavou. Ústav pro jazyk český vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Příslušné státní ministerstvo (nyní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) je obvykle schvaluje pro užívání ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách. Pravidla doporučovaná Ústavem pro jazyk český jsou všeobecně přijímána jako oficiální.
[editovat]
- T